Červen 2007

emo

30. června 2007 v 23:09 | Heartless ArchAngel

Zvláští Piercingy

30. června 2007 v 8:46 | Heartless ArchAngel

Černá magie

30. června 2007 v 8:13 | Heartless ArchAngel
MAGIA NIGRA - černá magie
(Lat. černá magie.) Původ tohoto názvu je vykládán ze zkomoleni řeckého terminu "nekromameia" (nekromantie - evokace mrtvých ke zvědným účelům). V katolické církvi bylo toto slovo ztotožňováno s každým nedovoleným čarodějnictvím a změnilo se nakonec v "nigromantii" či "negromantii", černokněžnictví. Jedná se tedy o záměnu dvou slov různého významu, ale zvukově podobných: latinského "niger" (černý) a řeckého "nekros" (mrtvý). Magia nigra je tedy název pro černou magii či černokněžnictví.

Černá magie

Historicky vzato je černá magie zvrhlou magií vůbec a lze mít za to, že tajemství magie byla chráněna právě proto, aby jich nebylo zneužito k nízkým a nebezpečným účelům. Stejně tak lze předpokládat, že praktické pěstování magie bylo patrně především pěstováním magie černé, neboť ta byla svůdná pro určitý typ lidí, kteří v magii spatřovali prostředek k dosaženi toho, co jim život odepřel, na co nestačili svými přirozenými silami, i všeho nedovoleného a současně lákavého. Potvrzují to magické grimoáry, které obsahuji především černomagická témata. Černou magii je možno definovat buď prostředky, kterých používá (astrální larvy, elementálové, démoni), což je užší pojetí, nebo cíli, které sleduje. Za černou magii lze považovat každou magickou praxi, která má za cil působeni zla, a v nejširším smyslu pak každou magii motivovanou sobeckými účely. R. Cavendish (1967) charakterizuje problém poněkud zjednodušené takto: "Za černou magií stoji, jako hnací síla. touha po moci(...) Černá magie má své kořeny v nejtemnějších oblastech lidského vědomi a to tvoři velký díl její přitažlivosti. Je ale víc než jen produktem záliby ve zlu (...), je titánským pokusem člověka povýšil sebe sama a zaujmout místo, které náboženství vyhrazuje bohu." V černé magii se ovšem nepromítá jen touha člověka po získání moci, ale všechny jeho neukojené potřeby. A tak existuje primitivní černá magie grimoárů určených pro venkovské čaroděje (jak způsobit, aby krávy nedojily apod.) a pro nenávistná očarováni vůbec ("uhranuli", "uděláni" a další poškozeni či dokonce zničeni druhé osoby) a černá magie ideového typu. která je prostředkem integrace se světem zla vůbec. Existují tří historické prototypy černých mágů: rytíř Gilles de Retz (t 1440), zvrhlý vrah desítek dětí, jejichž krev a muka mu měla magicky opatřit zlato, dr. Johannes Sibelius zvaný Faust (t kolem 1530), který se v touze po věděni a ženě upsal ďáblu, a Aleister Crowley (1875-1947), excentrik posedlý libidem, oddávající se nejzvrhlejším čarodějníckým praktikám.

Pekelný slovník - černá magie

Převažující pojetí černé magie dobře charakterizuje vymezeni, které podal C. de Plancy ve svém Pekelném slovníku (1845, s. 529): "Magie černá neboli ďábelská, vyučovaná ďáblem a praktikovaná pod jeho vlivem, je umění obcovat s démony s důsledkem učinit s nimi pakt a nechat si sloužit od nich tak, aby činili nadpřirozené věci." Zlo Černé magie bylo vždy spojováno s ďáblem, ačkoli v jejím působeni bylo využíváno i skrytých sil přírodních věci (šťáv různých bylin apod.). Praxe černé magie je spojena s fantaziemi plynoucími ze všeho, co v sobě Člověk muset potlačit, co si musel odepřít, co mu nebylo dovoleno nebo dopřáno. To je psychologicky působivá stránka černé magie, která je motivující i pro člověka současnosti, černá magie je v tomto smyslu jednou z aniropologických konstant. K. Seligmann (1948) naznačuje, že k nejčernějšímu čarodějnictví byli zneužíváni i andělé bílé magie, ale to je zcela pochybné, neboť tzv. "andělé" reprezentují sily tvořivé, které nemohou být zneužity k destrukcím a které vstupují do styku jen s morálně vyvinutými jedinci. Nástrojem černé magie byl vždy ďábel, neboť její díla vycházela vždy jen z aktivace vlastních animálních skionú, které participují na égregorech egoistických pudů. Dokazuji to cíle černomagických operací, které vždy vyjadřuji špatné lidské sklony a afekty, jakož i formy těchto operaci, při nichž se nezřídka používalo drastických lidských oběti, zejména nevinných dětí.

Černomagický akt - magie

Typickým černomagickým aktem bylo izv. očarování, jehož cílem bylo obvykle poškozování a ničení druhých lidí a jejich majetku, jejich ovlivňováni a podřizování. Charakteristickým projevem této nenávistné magie je volt (v.j. magický prostředek ničení druhého člověka známý ve všech kulturách. Avšak vedle lidské zloby se v dílech černé magie promítají i ziskuchtivost (hledáni pokladů) a poživačnost, zejména sexuální ("sukkubické lásky" sexuální černé magie). Černomagické grimoáry jsou v tomto smyslu vynikajícím dokumentem sociologie, sociální a společenské psychologie své doby, zejména ovšem středověku, doby příkrých sociálních protikladů a tedy i rozjitřeného dychtěni, závisti, zloby a neukojených přání. Proto byla černá magie vždy především doménou lidí pokořených a neukojených a ovšem i zvrhlých, oslovovala především ,,ponížené a uražené", trpící a rozdychtěné. Sabat čarodějů a čarodějnic je projekci monstrózni fantazie vybičované neukojenými pudy.

Démon Belial - magie

Černomagickou vrstvu či temnou stránku lidské osobnosti dobře symbolizuje démon Belial (Das Buch BeSial, Augsburg 1473): tančící Belial je alegorii marnosti trvalého uspokojeni ze života, jehož podstatou je neustálé na¬rušování a obnovováni rovnováhy, tedy věčný pohyb, tanec, který je současně alegorií touhy štvané z místa na místo, od objektu k objektu. Beliaiův tanec a škleb je výrazem tohoto věčného neklidu lidské neukojeno-Stí a ztracené rovnováhy. Peklo, s nimž černá magie pracuje, je v Čaroději samém, je to ona temná stránka jeho osobnosti, která ho spojuje s égregory přírodně animální, biotické podstaty člověka, jeho hadích, ještěřích a hmyzích ,já", které se ve fylogenetických vrstvách jeho psychy splétají v odporné živočišné tvary a jsou personifikovány nestvůrnými podobami ďáblů. Toto peklo Člověka je hmotnou skutečnosti a jeho ďáblové nejsou pouhá slova, nýbrž síly, které ve dvacátém století neztratily nic ze své sveřepé působivosti. Proto i toto století má své sabaty a černoknéžniky. a dokonce, jak potvrzuji svědci, i své pakty s ďáblem, neboť má své nenávistníky, závistivce, zvrhlíky, neduživce, své zdeptané a nenasycené, své hledače pokladů. Proto na sebe ďábel může brát nesčetné podoby. Černým mágům se ďáblové zjevovali nejčastěji v po¬době černých havranů a koček, psů a kozlů i jiných zvířat, mnohdy v kontaminovaných podobách lid¬ských a zvířecích, nebo i ve velmi složitých zjevech - např. jeden z nejvyšších pekelných démonů Astaroth má podobu ošklivého anděla sedícího na draku a držícího v ruce zmiji. Personifikace těchto intrapsychických fenoménů jsou nepochybně jednou z největších záhad okultismu a svědči o tom, že dimenze psychiky a jeji interakce se světem jsou stále ještě známy jen zčásti. Teprve nedávné objevy s fotografováním některých halucinaci v prostoru, kam je jejich subjekt lokalizuje, dokazují, že i tato "fantastická"' stránka magie má své reálné jádro.

Ďábel vs. Černokněžník - magie

Ďábel je tedy Černokněžník sám, jeho praxe je podněcována silami, které ho současně pohlcuji, černou magii je vtahován do astrálních virů příslušných égregorů, které jej stimuluji a současně vysávají. Proto jsou osudy těchto černoknéžníků vždy tragické a drastické. Materiálními prostředky černé magie byla zejména noční a odporná zvířata (netopýr, ropucha), ohyzdné byliny (durman) a ovšem lidská krev a sperma. Případy černé sexuální magie uvádí např. H. Freimark (Okkultismus und Sexualita!, Leipzig 1938, s. 273 n.).

Donucení pekla - magie

Příručkami černé magie byla zejména proslulá Donucení pekla (Hoilenzwang), neprávem připisovaná Faustovi. (Jedno z těchto děl vyšlo např. v Pasové r. 1407, tj. mnoho let před Faustovým narozením.) K dějinám Černé magie patři neuvěřitelné historky, např. satanistické šilenstvi na hřbitově Saint-Médard, černé mše paní de Montespan, procesy s venkovskými čaroději a mnoho dalšich. Literatura: Cavendish R.: The Black ans, London 1967. F. R.: Dossiers secretes de la soreellerie ei de la magie noire. Paris 1971. - Waile E. A.: The book of ceremoniál magie, repr. New York 1969.
Čerpáno z www.panna.cz

Patroni-andělé

30. června 2007 v 8:02 | Heartless ArchAngel
Existuje mnoho andělů, kteří vládnou přírodním živlům, jako je déšť a vítr, nebo určitým vlastnostem, například síle a moudrosti. Tito andělé se nazývají patroni..
  • ČISTOTA - TAHARIEL
  • CTIŽÁDOSTI - GABRIEL
  • DENNÍ SVĚTLO - ŠAMŠIEL
  • DÉŠŤ - RIDDIA, MATERIEL, ZAFIEL
  • HARMONIE - ITQAL
  • LÉČENÍ - RAFAEL
  • LESY - ZUFLAS
  • LÉTO - GARGATEL
  • MILOSRDENCTVÍ - VASIARIAH, ZADKIEL
  • MÍR - SERAFIEL
  • MOŘE - RAHAH
  • NADĚJE - FANUEL
  • NADŠENÍ - JELIAL
  • NOC - LAILAH
  • OHEŇ - MICHAEL
  • OCHRANA - LAHABIEL
  • OSUD - ORIEL
  • PAMĚŤ - ZACHARIEL
  • PODZIM - GUABAREL
  • POCHOPENÍ, SOUCIT - RAHMIEL
  • PRAVDA - AMITIEL
  • PŘÁTELSTVÍ - MIHR
  • PŘÍLEŽITOSTI - BARAKIEL
  • PŘÍRODA - ORIFIELPTÁCI - ARAEL
  • SAMOTA - KASSIEL
  • SÍLA - ZARUCH
  • SMRT - CAFKIEL, GABRIEL
  • SNY - GARIEL
  • SPRAVEDLNOST - ZADKIEL
  • SVOBODA - TERATHEL
  • TRPĚLIVOST - ACHAIAH
  • VODA - GABRIEL
  • VZDUCH - RAFAEL
  • ZEMĚ - URIEL
  • ZDRAVÍ - RACHAEL

Andělé zvěrokruhu

29. června 2007 v 8:57 | Heartless ArchAngel
Beran Kamael
Býk Hagiel
Blíženci Rafael
Rak Gabriel
Lev MIichael
Panna Rafael
Váhy Hagiel
Štír Azael a Kamael
Střelec Zadkiel
Kozoroh Kassiel
Vodnář Uriel a Kassiel
Ryby Asariel a Zadkiel

Piercing v nose

29. června 2007 v 8:45 | Heartless ArchAngel
Nos je charakteristická část lidského obličeje. Přispívá svým tvarem a polohou k výrazu obličeje. Jeho tvarové znaky se dědí a jsou součástí rasové typologie.
Nos se skládá z hřbetu, hrotu a nosních křídel. Má kostěný a chrupavčitý podklad vystlaný sliznicí a krytý kůží. Kůže, která nos překrývá, je na hřbetě tenká a posunlivá, na nosních křídlech silnější a spojená pevně se spodinou. Nacházejí se v ní četné mazové a potní žlázky. Do kůže nosu se upínají z okolí některé mimické svaly.
Pod hrotem začínají horní cesty dýchací dvěma otvory. Z okrajů nosních otvorů vystupují chloupky, které brání vdechnutí nečistot. Navzájem jsou nosní vchody odděleny pohyblivou částí nosní přepážky, která je tvořena kožní duplikaturou a vazivem, které dorsálně navazuje na chrupavku septa.
Tento piercing je velice oblíbený zejména u něžného pohlaví. Zejména v našich končinách. Nečastěji vyskytujícím se piercingem je Nostril piercing, tedy piercing nosních křídel. Dalším hojně žádaným je tzv. Septum piercing, který se aplikuje do pohyblivé části oddělující nosní přepážky. Pak jsou to piercingy s názvy High Nostril, které se aplikují na hřbetu nosu. Stejně jako u jiných piercingů, i piercing nosu se roztahuje, je možné se tedy setkat s piercingy typu Big Nostril či Big Septum.
Zpracoval Radek Fiksa
Odpovědi na nejčastější dotazy, rady apod. k tomuto tématu naleznete v jarním čísle Bodyart magazínu

9/ Jak se nejlépe starat o čerstvý piercing nosu?

a) Piercing nosu nevyžaduje zvláštní péči, u někoho může být výhodou dětský olejíček, který si kápnete do zevního ústí piercingového kanálku a šperkem pak opatrně lehce zakroutíte, aby se olejíček dostal i dovnitř. Lze použít i dezinfekční prostředky určené pro piercing (na našem trhu například Protat)
nebo běžná antiseptika - k dostání v lékárně.
b) Krusty ze zaschlého tkáňového sekretu, které se usazují na konci šperku, pravidelně opatrně odstraňujte-např. novým čistým měkkým zubním kartáčkem.
c) Piercing udržujte v čistotě, spěte na čistém polštáři, na noc si zpočátku můžete šperk přelepovat malým kouskem náplasti, aby vám v noci nevypadl. (To se týká zejména šperků zakončených na té části, co je uvnitř nosu, drobnou kuličkou. Se šperky, které jsou uvnitř nosu zakončeny zahnutím či spirálou, tento problém většinou nebývá.)
d) Šperk nevyndávejte a ani jej neměňte za jiný, dokud nebude piercing zcela zhojen (to může trvat několik týdnů, u někoho i měsíce). Manipulací se šperkem by totiž mohlo dojít k poranění piercingového kanálku a proces hojení by byl narušen
6/ Ahoj, chtěla bych si dát piercing do nosu a zajímají mě nějaké informace. Jak dlouho se piercing hojí? Může dojít k výraznému napuchnutí nebo zarudnutí nosu? Je léto, takže je něco zakázané v propíchnutí nosu (sluníčko, koupání, atd?)

a) Prvotní hojení piercingu nosu je obvykle 6-8 týdnů. Během této doby by měla vymizet sekrece a zarudnutí v okolí šperku. Vlastní vytvoření pevného kanálku trvá řadu měsíců.
b) K zarudnutí, či opuchnutí nosu dojít může. Mírný otok a začervenání je přirozená reakce těla na poranění a na cizí těleso v ráně. Během několika dní tato přirozená zánětlivá fáze přechází ve fázi hojení. Výjimkou je alergická reakce na materiál, ze kterého je šperk vyroben. Pak začervenání může přecházet až v puchýře a sekrece nemusí ustávat, dochází ke zhoršování stavu. Pak je nutné šperk odstranit. A samozřejmě při infekci dochází v okolí šperku k výraznému zarudnutí a hnisavé sekreci a je nutná léčba.
c) Čerstvě po aplikaci šperku nedoporučuji slunění. Co se týče koupání, nedoporučuji přírodní koupaliště, rybníky a podobně. Naopak koupání v mořské vodě může hojení podpořit

Lidová magie

29. června 2007 v 8:14 | Heartless ArchAngel
Pod pojmem magie se většinou rozumějí praktiky, jimiž mají být ovládány nadpřirozené síly. Toto slovo je odvozeno od označení perských kněží, což ilustruje skutečnost, že prostředky k tomuto ovládání byly součástí kněžské praxe nejen perského, ale snad i všech ostatních náboženství. Tyto praktiky byly také kněžskou vrstvou uchovávány a pořádány do spekulativních systémů. Tím se magie stala disciplínou teoretického bádání a někteří její příznivci se proto od samotných magických praktik distancují a považují magii spíše za způsob, jak chápat život a svět.
Tato distance je pochopitelná, protože pod vlivem monoteistických náboženství (judaismu, křesťanství a islámu) jsou magické praktiky chápány jako podřadné, ba dokonce heretické a slovo magie tak souzní s čarodějnictvím, vnímaným také jako tajná a podezřelá činnost. Monoteistická náboženství totiž radikálně vystupují proti snaze člověka nadpřirozené síly ovládat. Naproti tomu veškerý zájem člověka soustřeďují na jediného Boha a prosazují pokoru a bázeň před ním. Je tedy přirozené, že v západní civilizaci byla magie vytěsňována do ezoterní oblasti, která zůstává v skrytu a pod povrchem náboženského dění.
Důsledkem tlaku většinové společnosti, ovlivněné monoteistickými náboženstvími, je tak i tradiční dělení na společensky ospravedlnitelnou bílou magii, která má sloužit k prospěchu člověka, a černou magii, která má škodit. Do oblasti bílé magie se řadí různé ochranné magické úkony včetně přípravy talismanů, do oblasti černé magie pak uhranutí, přivolávání smrti, neštěstí nebo nemoci, ale také např. sexuální magie. V současné době, kdy se magie stává společensky přijatelnou, však toto dělení ztrácí smysl.
Magie (ať ve smyslu praktik, nebo životní filozofie) je součástí řady ezoterických směrů a škol a je od ezoterismu prakticky neoddělitelná (např. celou oblast věštění je možno spatřovat také jako jeden z druhů magie, tzv. divinační magii). Podobně nejasná hranice vede i magií samotnou. Přestože je přechod z jednoho typu do druhého neznatelný, má smysl se pokusit magii dělit na "vyšší", badatelskou a experimentální, nazývanou hermetismus, a na "nižší", praktickou a lidovou, označovanou také jako čarodějnictví .
Jako lidovou magii nebo čarodějnictví označujeme tajné provádění magických praktik za konkrétním účelem, např. za účelem uzdravení, nebo naopak přivolání nemoci, zabránění, nebo přivolání smrti, způsobení prospěchu, nebo škody lidem a domácím zvířatům, vzbuzení lásky, získání ochrany před neštěstím, ovlivnění přírodních dějů (např. přivolání deště) apod. Nositelem síly, kterou magie údajně vytváří, může být slovo (např. při uřknutí či prokletí), předmět (např. amulet), jídlo, nápoj, mast apod.
Ačkoli je vymezení čarodějnictví proti jiným pojmům nejasné, pokoušíme se ho předchozím odstavcem odlišit od jiných jevů, s nimiž bývá zaměňováno: od lidového léčitelství, které nemusí být magické, od šamanismu, který předpokládá šamanovu iniciační zkušenost ve změněném stavu vědomí, od satanismu, jehož základní charakteristikou je vzdor vůči společnosti, vyjádřený symbolikou satana, a konečně i od badatelské, "vyšší" magie, kterou nazýváme hermetismus a která směřuje k odhalení zákonitostí a nemusí si klást žádný praktický cíl.
Postavení čarodějnictví v západní společnosti bylo vždy nejisté kvůli oficiálnímu zavrhování magie jako takové. V dobách, kdy se společnost cítila oslabena či ohrožena, se čarodějnictví mohlo stát hromosvodem pro uvolnění kolektivního strachu, hněvu či napětí. Tak po kruté zimě a epidemii neštovic v roce 1692 propukla hysterie proti čarodějnictví v Salemu v americkém státě Massachusetts, které padlo za oběť více než dvacet lidí včetně místního faráře.
Represe vůči čarodějnictví však poznamenaly Evropu ještě daleko citelněji než hysterií nesené procesy v Massachusetts, Connecticutu a na dalších místech USA. Není sice možné vystopovat, kdy začaly, ale rozhodujícím impulzem pro rozšíření represí se stalo vydání buly Summis desiderantes affectibus nemravného a zkorumpovaného papeže Innocence VIII. v roce 1484. Na jejím základě sepsali dominikáni Jakob Sprenger († 1495) a Heinrich Krämer (†1505), zvaný Institoris, knihu Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Kniha vyšla poprvé roku 1486 a po tomto datu ještě mnohokrát. Sloužila jako návod pro vyhledávání, stíhání, vyšetřování a odsuzování čarodějnictví, z něhož byly v tehdejší výrazně patriarchální společnosti podezírány většinou ženy.
Represivním orgánem, jemuž tento návod sloužil, byla svatá inkvizice (odvozeno od "vyšetřování"), instituce římskokatolické církve ustanovená ve 13. století k zápasu s heretickými skupinami uvnitř křesťanstva a později i s čarodějnictvím i s reformačním hnutím. Výkon inkvizice byl svěřen dominikánskému řádu. Pravidla inkvizice byla pro obviněného krajně nevýhodná a přímo vybízela ke zneužívání: obsahovala povinnost udat podezřelého, umožňovala přijímání anonymních svědectví, neveřejné projednávání bez obhájců obviněného, užívání mučidel atd. Spojení exekutivní a soudní moci způsobilo, že rozhodnutí inkvizitorů podléhala emocím a hysterii. Ačkoli inkviziční praktiky byly kritizovány i ze strany představitelů římskokatolické církve - příkladem je německý jezuita Friedrich Spee von Langenfeld (1591-1635), - inkvizice se udržela až do začátku 19. století. Odhaduje se, že počet obětí čarodějnických procesů mohl dosáhnout až 100 tisíc.
Čarodějnictví a snad i satanismus rozkvetly ve Francii ve druhé polovině 17. století. Nejznámější případy byly spjaty se dvorem francouzského krále Ludvíka XIV. (1643-1715). Ve snaze získat lásku tohoto krále využila Françoise Athénaisová (1641-1707), markýza de Montespan, služeb Catherine Deshayesové, proslavené věštkyně a čarodějnice. Kvůli udržení této lásky se o několik let později markýza obrátila na odpadlého kněze Guibourga, jehož praktiky magické mše a vzývání démonů lze označit za satanistické. Je příznačné, že Catherine Deshayes byla upálena a Guibourg zemřel ve vězení.
Praktiky, které byly až do moderní doby s větším či menším opovržením považovány za čarodějnické, pomohl v západní společnosti uvést na světlo či alespoň do polostínu Gerald Brosseau Gardner (1884-1964), když v padesátých letech minulého století zpopularizoval dílo antropoložky Margarety Murrayové. Teze o čarodějnictví jako pokračování pohanského náboženství, kterou Gardner od Murrayové převzal, podnítila vznik novodobého zájmu o pohanství a jeho programového vyznávání v novopohanských skupinách Wicca.
U nás se v současnosti k čarodějnictví výslovně hlásí manželská dvojice fotografů a publicistů Ariany a Ravena Argoni. Jméno Argoni se pro veřejnost v poslední době stalo reprezentantem čarodějnictví, které je rozšířeno o rity pocházející z nejrůznějších náboženství světa. Ezoterický pohled na svět této dvojice zdůrazňuje harmonii těla a duše a její význam pro zachování zdraví a dlouhověkost. V této harmonii má nezastupitelné místo nahota, přijetí vlastního těla a sex. Tato autorská dvojice proto často hovoří o "sexuální magii", ale "magii sexu" - zdá se - pojímá spíše symbolicky. Některé zveřejněné autoportréty jsou pornografické. Knihy této dvojice prokazují jejich zájem o další obory ezoterismu (tarot, alchymii, energetickou manipulaci) a jejich schopnost tento zájem předat veřejnosti.
Za čarodějnické či magické označují z reklamních důvodů své triky proslavení iluzionisté Uri Geller (* 1946) nebo David Seth Kotkin (* 1956), který vystupuje pod uměleckým jménem David Copperfield. Módní zájem o magii využívá a zároveň i povzbuzuje série knih o Harry Potterovi britské spisovatelky Joanne Kathleen Rowlingové (* 1965).
Jedním z témat lidového čarodějnictví byla ochrana před upíry, tajemnými bytostmi, které se mají živit sáním lidské krve. Do čarodějnictví tyto bytosti přešly pravděpodobně z početného zástupu přírodních démonů, jimiž se vyznačovalo slovanské náboženství. Toto okrajové téma lidové magie, jehož obdoby jsou známy i z mimoevropských náboženských prostředí, se pro svou tajemnost dostalo do okruhu zájmu umělců epochy romantismu. V uměleckých i v poněkud pokleslých ztvárněních se upírům dostalo konstantních atributů, které umožnily zařadit je do ezoterické disciplíny, nazvané vampyrismus.
Víru ve vampýry ve 20. století zpopularizoval irský spisovatel Bram Stoker (1847-1912) románem Dracula (1897). Minulé století pak zaznamenalo několik kriminálních případů, v nichž hrálo hlavní úlohu sání krve (buď domnělé, anebo snad skutečné jako projev psychické nemoci). U nás tématem vampyrismu pokusil zaujmout Petr Štěpán (* 1962), vedoucí hudební skupiny XIII. století a autor spisu Kniha Nosferatu Vampírská bible. Přijatelnost svých teorií zvyšuje tvrzením o možnosti vampýrského sání nejen krve, ale "pouze" životní (tzv. kosmické) energie. Tento hypotetický způsob nazývá "psychickým vampyrismem".
Literatura: Cavendish (1994); Argoni (1998 a 1999), Štěpán (1998).

Démon Belial - magie

28. června 2007 v 8:54 | Heartless ArchAngel
Černomagickou vrstvu či temnou stránku lidské osobnosti dobře symbolizuje démon Belial (Das Buch BeSial, Augsburg 1473): tančící Belial je alegorii marnosti trvalého uspokojeni ze života, jehož podstatou je neustálé na¬rušování a obnovováni rovnováhy, tedy věčný pohyb, tanec, který je současně alegorií touhy štvané z místa na místo, od objektu k objektu. Beliaiův tanec a škleb je výrazem tohoto věčného neklidu lidské neukojeno-Stí a ztracené rovnováhy. Peklo, s nimž černá magie pracuje, je v Čaroději samém, je to ona temná stránka jeho osobnosti, která ho spojuje s égregory přírodně animální, biotické podstaty člověka, jeho hadích, ještěřích a hmyzích ,já", které se ve fylogenetických vrstvách jeho psychy splétají v odporné živočišné tvary a jsou personifikovány nestvůrnými podobami ďáblů. Toto peklo Člověka je hmotnou skutečnosti a jeho ďáblové nejsou pouhá slova, nýbrž síly, které ve dvacátém století neztratily nic ze své sveřepé působivosti. Proto i toto století má své sabaty a černoknéžniky. a dokonce, jak potvrzuji svědci, i své pakty s ďáblem, neboť má své nenávistníky, závistivce, zvrhlíky, neduživce, své zdeptané a nenasycené, své hledače pokladů. Proto na sebe ďábel může brát nesčetné podoby. Černým mágům se ďáblové zjevovali nejčastěji v po¬době černých havranů a koček, psů a kozlů i jiných zvířat, mnohdy v kontaminovaných podobách lid¬ských a zvířecích, nebo i ve velmi složitých zjevech - např. jeden z nejvyšších pekelných démonů Astaroth má podobu ošklivého anděla sedícího na draku a držícího v ruce zmiji. Personifikace těchto intrapsychických fenoménů jsou nepochybně jednou z největších záhad okultismu a svědči o tom, že dimenze psychiky a jeji interakce se světem jsou stále ještě známy jen zčásti. Teprve nedávné objevy s fotografováním některých halucinaci v prostoru, kam je jejich subjekt lokalizuje, dokazují, že i tato "fantastická"' stránka magie má své reálné jádro.

Piercing v pupíku

28. června 2007 v 8:44 | Heartless ArchAngel
Anatomie
Tvar pupku se vzhledem liší prakticky u každého jedince. Zdaleka ne u kteréhokoliv pupku může být proveden úspěšný piercing. V době nitroděložního období vývoje plodu (fetálního období) je plod zásobován krví bohatou na kyslík prostřednictvím placenty cestou pupečníkové žíly (vena umbilicalis), která prochází pupečníkem na spodní plochu jater. Po porodu, kdy je pupečník podvázán , mění se podvázaná pupeční žíla v neprůchodný vaz (ligamentum teres hepatis), probíhající od pupku (který se stává vlastně po porodu většinou vtaženou jizvou) na spodní plochu jater. Tyto anatomické poměry jsou velice důležité z hlediska piercingu, kdy může dojít zejména u vystouplého typu pupku, který je tvořen zbytkem pupeční sňůry, v případě infekce, k možnosti jejího postupu do vnitřní části břicha a na vnitřní orgány. Zejména by se tedy jednalo o vážný zánět jater. K této situaci může dojít z hlediska časového záhy, ale možný je i vznik po letech. Podotýkám, že k těmto problémům může docházet tehdy, pokud je poškozena jizevnatá část pupku, tedy, jak již bylo řečeno, zbytek původní pupeční šňůry,kdy vystouplý pupek neobsahuje většinou dostatek kůže, podkoží a tukové tkáně, kterými za normálních okolností prochází piercing. Z těchto důvodů považuji za vhodné v následujícím textu podrobněji se zabývat jednotlivými typy pupků z hlediska jejich vzhledu a z toho vyplývajících vlastností.
Typy šperků:
Rozlišujeme základní 2 typy používaných šperků u piercingů pupku
Hojení a komplikace:
Hojení- za normálních okolností se tvoří vrstva z epiteliálních buněk uvnitř piercingového kanálu-tedy mezi vchodem a východem z rány a hlavním smyslem této skutečnosti je vlastně snaha organismu ochránit tělo před cizím tělesem (piercingový šperk). Epitelové buňky tvoří postupně vrstvu ve tvaru trubice či válce v průběhu vnitřní strany piercingu. Tento proces obyčejně probíhá cca po dobu 6-8 týdnů. Po vytvoření této epitelové vrstvy se tato kolem šperku může smrštit. Může být poté snadno poškozena či natržena., proto není vhodné násilně otáčet šperkem bez předchozího koupání v teplé vodě, resp.za pomoci obkladů, čímž dochází k roztažení kůže a tím i k uvolnění piercingového kanálu a umožnění rotace.
Všechny piercingy produkují tkáňový mok během fáze hojení, což jest lepkavá čirá či lehce jantarová tekutina zasychající v okolí východů a na povrchu šperku ve formě jakýchsi stroupků-zvaných krusty (připomínají "ospalce" v očních koutcích po ránu). Tato tekutina by neměla být zaměněna s hnisem, který je žlutý či zelený. Když jest epitelová vrstva vytvořena, musí následně zpevnit, zesílit a rozšířit se. Tento proces mnohdy trvá 6 měsíců až rok. Až se stane piercing více soudržným, dochází k zakulacení východů směrem dovnitř a celkově se piercing stává pružnějším a uvolněnějším v okolí šperku. Až v této fázi definitivního vyhojení je možné bez následků zaměnit stávající šperk za jiný. Ač po zhojení již piercing nezarůstá a tedy se neuzavírá, vlivem pružnosti tkáně dochází rychle ke smrštění a zavedení šperku bez použití vhodných zavaděčů je mnohdy nemožné.

Komplikace:
V této části bych se chtěl zabývat podrobněji všemi možnými komplikacemi, jež se samozřejmě mohou vyskytnout i u piercingu pupku, který patří k nejprováděnějším a dále též z důvodu, že minulých kapitolách byl tomuto tématu věnován pouze menší prostor.

Dráždění a infekce:
Zarudnutí, podráždění a otok v prvním týdnu není ničím neobvyklým. Prodloužené zarudnutí a podráždění může znamenat mírnou infekci, přecitlivělost na kov či na používané léčebné prostředky při ošetřování, eventuelně napětí či tlak v oblasti piercingu. Nadměrné ošetřování, zbytečně časté vyplachování a používání mýdla může vyvolat zarudnutí a přesušení. Není vhodné ošetřovat piercing častěji, než 2-3x denně. Citlivost na prostředky používané při ošetřování se často projevuje pícháním a extrémním pálením již během či bezprostředně po použití a může způsobit zarudnutí a drobné puchýřky v okolí piercingu. V těchto případech je nutno vysadit používané prostředky, či začít používat látky doporučované pro citlivou pleť. Problémy mohou někdy způsobovat i enzymy a chemikálie používané k praní prádla, jež je v těsném kontaktu s oblastí piercingu a které mohou zpomalovat hojení.
Piercingy v oblastech tzv. vlhké zapářky s omezeným prouděním vzduchu a které jsou drážděny častým pohybem, mohou způsobit vznik vyklenuté zapálené tkáně v okolí východů piercingu u pupku se to týká vnitřního vchodu. Tento příznak není obvykle bolestivý a dále pak není nezbytným příznakem infekce. Proto je nutno se snažit udržovat piercing co možná suchý, bez zapářky a používat oblečení, které umožňuje cirkulaci vzduchu.

Prodloužené hojení:
Podezření na tento jev vzniká tehdy, když je neúspěšné konečné stadium hojení. V piercingu se sice tvoří epiteliální vrstva, ale může být slabá a snadno se může posouvat či přemísťovat. Piercing pokračuje v produkci tekutiny. Východy piercingu se jeví jako roztřepené, rozeklané.


Nejčastější příčiny tohoto jevu jsou:

-umístění piercingu v nevhodné hloubce či pod nevhodným úhlem vzhledem ke tkáni
-piercing v oblasti, jež mění tvar v závislosti na pohybech těla
-použití šperku nevhodného designu či rozměrů (síla drátu, šíře či délka)
-použití šperku, jež jest nedostatečně vyleštěn či s poškrábaným povrchem
-tření či tlak oděvu oproti tělu či šperku
-poškození piercingu
-chemické dráždění či používání nevhodných produktů při ošetřování piercingu


Prodloužené hojení může naznačovat počínající cestování , odvrhnutí piercingu či citlivost na použitý kov.

Folikulární cysty: Folikulární cysty vypadají jako červené bouličky, přiléhající k východům z piercingu a většinou produkují hnis.tekutinu a někdy i krev. Tyto cysty se mohou objevit jak u čerstvých, tak u i zcela zhojených piercingů. Jsou obvykle vyvolány ucpáním pórů zavzatých do piercingu, anebo vestavěním odumřelých buněk a špíny uvnitř piercingu. Horké obklady a namáčení piercingu v horké slané vodě může vyvolat drénování cysty.
http://xxi-spip.ac-reims.fr/clg-witry/journal/IMG/jpg/piercing.jpg

nervy na pochodu...

28. června 2007 v 8:27 | Heartless ArchAngel

Černá magie - obecně

28. června 2007 v 8:04 | Heartless ArchAngel
Černá magie termín je patrně odvozen z perského slova, které znamená moc nebo velikost podobně v latině magnus znamená velký, v řečtině megas je mocný, v sanskrtu maha znamená moc. Jejím základem, jak si mnozí myslí, není ubližování, zaklínání, proklínání a očarovávání, ale čistě a pouze využívání energie získané jejím užitím, pro své potřeby. V bílé magii je jaký koli magický úkon použit pro změnu či získání energie třetí straně, bez nároku na získání jakékoli energie pro sebe. V černé magii je tomu právě naopak. Pojem jako "zlá, negativní, špatná jsou tedy zavádějící termíny a to jen proto, že v této magii, je prioritou získat co nejvíce energie pro sebe, ale neznamená to, že tuto energii nelze předat někomu jinému.
Příklad: K černé magii nepostradatelně patří rituály, invokace, "kouzlení". Jedním z nejlepších příkladů černé magie bych z trochou nadsázky poukázal na tak zvanou knihu jménem: Kniha Abramelinova která má základ v Kabale a ukazuje právě, jak získat svého osobního anděla ku prospěchu svému, který nás učí jak ovládnout démony a jak správně zacházet s kabalistyckými čtverci. Při čemž v celé knize je stále dokola doporučováno, že zájmem není škodit, pouze získat pro sebe. Přesto se dá kniha řadit do černé magie.
Zákony: V černé magii, ač se to nezdá platí také zákony. Jedním a tím nejdůležitějším který by měl každý mít na paměti je zákon "akce a reakce". Nikdo by se neměl divit, že pokud vyvolá nějakou energii, bude mu tato energie vrácena a v dostatečné míře posílena, ať již bude záporná nebo kladná.
Praktikování: Pokud již někdo chce začít praktikovat černou magii, měl by si uvědomit, že tato magie není nic neškodného. Každý kdo chce začít praktikovat, by si měl uvědomit několik faktů:
  • Měl by být vyrovnaný sám se sebou. (Být vnitřně silný)
  • Být k sobě upřimný a nepouštět se do magických operací, které jsou nad jeho rámec možností.
  • Uvědomit si že cokoli udělám, vrátí se mě posíleno.
  • Být si vědom toho, že černá magie nemá hranice a je velmi těžké rozeznat hranice přechodu pozitiva a negativa.
Církev vs Magie: Pohled církve (a to nejen katolické) byl je a bude vždy varující. Dle jejího učení člověk nemá nahlížet věci,které mu nepřísluší - věštění a podobně. K ovlivnění počasí má dojít skrze přání-modlitbu. Co je nad to, je ze Zlého. Nejde o to škodit nebo neškodit v tom rozdíl v černotě a bílosti magie není. Dokonce pojem bílá je zavádějící,jako by byla méně nebezpečná. Ona má jen menší sílu,proto může ovlińovat jen trochu. Silná osobnost může oddolat desktrukci- tlakům,které na ní začnou vždy působit až do své smrti-síly totiž vždy vyžadují něco za něco. Je to tvrdý obchod. Na druhou stranu se uznává, že za určitou cenu dostanou lidé počem v dané chvíli touží. Rozhodnutí je na každém. Upřímně horoskopy v časopisech jsou pro zasmání, ale někdy se kolem určitých lidí dějí věci a ono se na konec příjde na to,že si jenom zkoušeli kdysi zaříkávání. Exorcisté pak mají hodně co dělat,aby činy z nerozumu napravili. Zároveń ne vše tajemné souvisí s magií a rituály a rozlyšování je v této věci asi úkol nejtěžší.

Piercing v obočí

27. června 2007 v 8:43 | Heartless ArchAngel
Umístění:
Většinou je prováděn kolmo na obočí, pod úhlem cca 35 stupňů od zevního koutku očního. Může však být proveden kdekoli v průběhu obočí, ovšem pouze v rozsahu přímo nad střední částí oka - zornicí, tj. přibližně od poloviny obočí směrem zevně. Je tomu tak z toho důvodu, že přibližně v oblasti nad středem obočí probíhají větve supraorbitálního (nadočnicového) nervu, jejichž probodnutí může vyústit v trvalé následky, mj. obrnu - poruchu hybnosti víčka. Z tohoto důvodu by neměl být piercing prováděn příliš hluboko. Co se týče provádění pod úhlem, je to z toho důvodu, že šperk umístěný zcela vertikálně ve vztahu k obočí má mnohem větší tendenci k tzv. protruzi, tj. postupnému posunu směrem dopředu, s následným vycestováním. V případě použití kroužku tento ve vertikální pozici trčí směrem kupředu, zatímco šikmo umístěný spíše směřuje naplocho. Výjimečně se používá umístění kroužku horizontálně nad obočím (varianta amerického piercera Angela Binnieho) a poté kroužek visí směrem dolů.

Hloubka piercingu závisí na tom, kolik tkáně je k dispozici, či dostupné k podpoře piercingu. Každé obočí je po stránce anatomické odlišné. Většinou je poměrně ploché, a proto má piercing obecně mnohem větší tendenci, než v jiných místech, k vycestování, či dokonce rejekci (odvrhnutí). Pokud je obočí extrémně ploché a nemůže být snadno propíchnuto, napětí kůže zvyšuje tlak na šperk, čímž je usnadněno vycestování.
V některých případech může docházet jen k malým posunům či cestování a během fáze hojení se piercing nakonec definitivně usadí. Proto tam, kde lze předpokládat, že bude docházet k posunu, by neměl být piercing prováděn příliš hluboko.

Počáteční šperk:
Zvyklosti v užívání šperku jsou různé, základními 2 typy jsou kroužky a barbelly.

Kroužky - CBR(Captive bed rings) - používají se kroužky o vnitřním průměru 6-7mm pro ženy a pro muže cca 7-8mm. Tloušťka drátu od l mm až po l,6mm. Kroužek by měl procházet cca 1/4 až 1/3 piercingem. Vycestování napomáhá příliš malý průměr kroužku, kdy dochází k většímu napětí tkáně vlivem zahnutí kroužku, dále příliš tenký materiál, jež se snáze prořezává, dále pak příliš těžký šperk,který svou vahou má tendenci vyústit k odvrhnutí. Taktéž možnost mechanického poškození piercingu (tahání za šperk,hraní si se šperkem apod.) je při použití kroužku větší. Použití kroužku je tedy individuální, výhodnější jsou lehké titanové šperky.

Barbelly - použít lze rovné barbelly - jsou však mnohem méně vhodné, nejoptimálnější se jeví zahnuté barbelly. Síla drátu je většinou od 1,2mm do 1,6mm, délka od 6mm do 10mm, optimum je 8mm. Pokud je obočí víceméně ploché, není vhodné použití rovných barbell, kdy dochází tlakem kuliček oproti kůži pod nimi k napětí a následnému vycestování, což vyloučí použití zahnuté barbelly (curved barbells). S úspěchem používám barbelly z titanu o průměru l,2mm, které jsou lehké, decentní, kuličky průměru 3mm a s hojením problémy nemívám.

Existují ještě další,spíše již jen estetické varianty, kdy lze nahradit kuličky hrotky, různými ozdobami - vyrábí se stříbrné aplikace (nevhodné pro čerstvý piercing).
Obecnou zásadou tedy je, že by se měl používat šperk lehký, nepříliš tenkého průměru drátu, s preferováním barbell.

Hojení:
Údaje o délce hojení se poněkud různí, od 5-6 týdnů až po 2-4měsíce. Kloním se spíše ke kratšímu termínu. Samozřejmě to záleží na péči a ošetřování. Ovšem někdy může být piercing v této lokalitě velice problematický a to z několika důvodů. Kůže v oblasti obočí je poměrně tenká, není zde příliš mnoho tkáně, která by tvořila podklad pod piercingem a podpořila jej. Dále se zde vyskytuje množství vlasových folikulů, jež se následkem piercingu mohou zanítit a tvořit folikulární cysty. Obočí má funkci bránění vstupu nečistoty do očí, tyto poté mohou vstupovat i do rány. Dále je piercing vystaven velké zátěži ve spánku, kdy pohyb šperku zpomaluje a ztěžuje hojení.

Migrace:
Tímto pojmem se míní pohyb či posun šperku směrem ven z kůže obdobným způsobem, jakým se organismus brání přítomnosti cizího tělesa (jakým např. může být tříska apod) a může vyústit ve vycestování šperku. Projevuje se to tím způsobem, že množství tkáně, vzaté při prvotním piercingu se může neustále zmenšovat, postupně ubývat, až proroste šperk zcela ven mimo piercing. Nezáleží příliš na tom, jak dobře byl původně piercing proveden, bez ohledu nato může k migraci docházet. Snížení rizika dosahujeme použitím lehčího drobnějšího šperku s lepším efektem při použití barbelly.

Infekce:
Piercing obočí vzhledem k tomu, že snadno dochází ke kontaktu ze zevní nečistotou zachycenou obočím a řasami, dále pak mechanickým zatěžováním a pohybem a v neposlední řadě hojným nakupením vlas. folikulů, je k infekci zvýšeně náchylný. Je třeba být pečlivý při ošetřování piercingu, nicméně pokud dojde ke vzniku infekce, záhy může dojít k jejímu výraznému rozvinutí. Jelikož se pod víčkem nachází minimum tkáně, infekce se záhy může změnit v rozsáhlejší cystu. Oblast piercingu silně zarudne, je napjatá a může se dostavit silnější výtok z rány. V tomto případě je vhodné konzultovat piercera, či lépe lékaře, resp. se lze pokusit o ošetřování sám.
Nejvhodnější postup k odstranění infekce z rány je aplikace horkých obkladů - tj. obklad tamponu namočeného do horké vody snesitelné teploty,přiložení pod tlakem na ránu do doby, než teplo vyprchá, poté omýt oblast roztokem slané vody. Není vhodné násilně tlačit na ránu či vymačkávat obsah. Horký obklad je třeba opakovat několikrát za sebou, pokud nebudou všechna residua z rány odstraněna. Toto opatření je vhodné provádět cca 2x denně, do doby,než rána oplaskne. Pokud nedochází ke zlepšení, je následně vhodná aplikace antibiotik. Lékař mnohdy doporučí odstranit šperk, ovšem to není v této fázi vhodné, jelikož šperk působí jako drén a pomáhá odchodu výpotku z rány. Zřídkakdy, pokud ani přeléčení antibiotiky nezpůsobí potlačení infekce, není jiná šance, než šperk odstranit.

Jak se o piercing starat,co dělat či nedělat pro zdárné zhojení piercingu:
Obecně je péče o piercing stejná,jako v mnoha dalších lokalizacích. Denně je vhodné alespoň 2x ošetřit lokálně piercing. Při sprchování je nutno namočit oblast piercingu, odstranit všechny nečistoty (krusty), jež by mohly mechanicky poranit vnitřek piercingu, při použití kroužku tento očistit i v části procházející piercingem, oblast namydlit antibakteriálním mýdlem/pěnou (Radox, Protex), poté osušit čistým tamponem a aplikovat olejíček do oblasti rány. V případě použití barbelly lze k očištění šperku použít i měkkého zubního nového kartáčku.
Další metodou je používání roztoku slané vody (l/4 čaj.lžičky do šálku), poté obklady a čištění tamponem namočeným v roztoku, opět mechanické očištění, následné osušení a aplikace oleje (dětský, levandulový apod). Opět zahýbat šperkem tak, aby se olejíček dostal do nitra rány. Pokud pracujete v prašném prostředí, je vhodné omýt i během dne piercing alespoň čistou vodou.
Je nutno ponechat piercing. šperk v piercingu alespoň 6 měsíců, nebo dochází k uzavření piercingového kanálu. Během prvním málo dní je vhodné na noc si piercing přelepit volnou náplastí, aby nedocházelo ke vstupu infekce během spánku. Je vhodné spát na straně protilehlé k piercingu. Dále nutno udržovat v čistotě povlečení, zejména polštář. Je nutno dbát nato, aby nedošlo k poranění piercingu tahem za šperk (nevhodné žerty apod.).

Rekapitulace
Tento typ piercingu patří mezi nejčastěji prováděné. Používané šperky kroužky, lépe však barbelly, spíše drobnější, lehčí, přiměřených rozměrů. Větší náchylnost k vycestování a následné infekci, vyžaduje zvýšenou péči. Hojení - týdny

Punk obrázky

27. června 2007 v 8:18 | Heartless ArchAngel

Jak promlouvají démoni

27. června 2007 v 8:04 | Heartless ArchAngel
Mada, hoathale Saitan! Toto je takzvaný šestnáctý klíč k zaklínání démonů, zapsaný foneticky v Henochově jazyce.
Všechny překlady tohoto prastarého jazyka jsou jen přibližnou interpretací. Uvedený citát prý vyjadřuje systém rozpínání a podmanění, záhuby a zrodu, ono rozpětí, na němž je založena veškerá existence. Důležitější než obsah jsou však zvukové vibrace, které vyvolává jeho hlasitý přednes. Nedoporučuji proto recitovat ho bezdůvodně, pokud se chcete vyvarovat nepříjemností (pro jistotu jsem jako ukázku vybral šestnáctý klíč, který je nejméně nebezpečný).
Jazyky lidské, andělské a ďábelské...
"I kdybych mluvil jazyky lidskými a andělskými a lásky neměl, byl bych jen kov a zvučící zvon", píše sv. Pavel ve svém proslulém vyznání. Zmínka o andělských jazycích tu však není jen básnickou nadsázkou. Poukazuje k praxi prvotních křesťanů, jejichž společné "večeře Páně" měly často charakter opravdového rituálu, kdy se společnost dostávala do stavu změněného vědomí. V listě Římanům sv. Pavel píše: "Vždyť ani nevíme jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkaním." Nikoliv tedy význam slov, ale zvuky, který vycházejí z úst člověka a šíří se jako jakási emocionální epidemie.
Názorným příkladem tohoto stavu je seslání Ducha svatého na apoštoly v den letnic, které jim umožnilo, aby jejich zprávě o Kristově umučení a zmrtvýchvstání porozuměli lidé mluvící různými jazyky. Teolog Pavel Brož o tom ve svém článku Mluvení jazyky a Bible (internetový časopis Getsemany) napsal: "Je otázka, zda apoštolové skutečně mluvili cizími jazyky, nebo zda byl naopak ostatním dán dar porozumění. Z textu spíše vyplývá, že šlo o druhý případ, protože jednak to, co přilákalo lidi, byl 'jakýsi zvuk', jednak apoštolů nebylo tolik, kolika jazyky by bylo potřeba současně mluvit, aby každý z přítomných mohl slyšet svou rodnou řeč."
Podobné případy jsou dobře doložené z doby poměrně nedávné. Sv. Jan Kapistrán, který v patnáctém století procestoval Evropu a všude zaníceně kázal proti morálnímu úpadku, měl výjimečný ohlas mezi prostými lidmi, ačkoliv jeho ohnivým proslovům pronášeným v latině většina posluchačů vůbec nerozuměla. Přesto se shromážděný dav dostával do extáze a "kdo ho slyšel jen jednou, chtěl ho slyšet znovu". Stejným způsobem kázal sv. Ludvík Bertrand středoamerickým Indiánům, mluvil k nim španělsky a měl mezi nimi neuvěřitelné úspěchy, ačkoliv mu teoreticky nemohli vůbec rozumět. Mimoslovní sdělení lze tedy vázat na normální řeč jako na určitý materiální nosič. Kdyby však dotyčný kazatel používal nesmyslné shluky slabik a citoslovcí, dosáhl by stejného efektu.
Negativním případem jsou projevy Adolfa Hitlera, které nás dodnes na filmových záběrech fascinují svou magickou silou. Většina omámeného davu, řvoucího "sieg hail", nevnímala ani tak obsah Hitlerových slov, jako jejich rytmus, melodii a pohybový doprovod výrazných gest.
Sv. Pavel byl zneklidněn těmito "zpěvy ve vytržení ducha", které se v jeho době rozmohly zejména v korintské křesťanské obci. Upozorňoval, že mluvení andělskými jazyky musí být následně racionálně vyloženo, aby každý chápal smysl svého vzrušení, jinak "takové mluvení vnáší do liturgického shromáždění nepokoj a nepořádek".
Také současný polský teolog Jacek Salij v časopise W drodze (č.10/97) napsal: "Charisma 'mluvení jazyky' je jedním z nejproblematičtějších darů Ducha svatého. Někteří jeho existenci a potřebnost popírají a veškeré jeho projevy považují za davovou psychózu, jiní ho naopak považují za jedinou autentickou modlitbu a zakládají na něm celou stavbu duchovního vývoje."
Na uznávání andělských jazyků je založeno takzvané letniční hnutí, například komunita Blahoslavenství, založená bratrem Efraimem, která dodnes rozvíjí svou aktivitu v řadě zemí. Také u nich začíná společná modlitba dlouhých tichem. Náhle jeden z přítomných začne samovolně vydávat zvuky - nezřetelné mumlání, vzlyky a žvatlání, podobné prvním slůvkům novorozence. Postupně se přidávají další, až rostoucí zvuková vibrace zachvátí celé společenství. Kupodivu nevzniká kakofonie, ale zvuk má hudební kvality, které lze přirovnat k fuze nebo černošským spirituálům.
Někteří badatelé si dali práci s přehráváním záznamů podobných spontánních obřadů a pečlivou analýzou všech zachycených zvuků. Našli v nich celé srozumitelné soubory slov a vět, ačkoliv si nikdo z přítomných nebyl vědom toho, že by něco takového měl v úmyslu říct. Překvapivé bylo, že šlo o torza mrtvých jazyků, například akkadštiny, sumerštiny, hebrejštiny, sanskrtu, byly nalezeny výrazy z jazyků Oceánie, ale i amerických Mayů a Inků. Míchání výrazů (řazených k sobě ne podle významu, ale na základě libozvučnosti -- a přesto dávajících určitý smysl!) se velmi podobá magické Enochiánštině (jazyku Henochovu). Zdá se, že mýtus o pádu babylónské věže a následném zmatení jazyků v sobě obsahuje nějakou hlubokou pravdu o naší minulosti.
Navíc však badatele z církevních kruhů zarazilo, že mezi podvědomými litaniemi, tedy modlitbami Duše v andělském jazyce, se objevují celé pasáže, v nichž je Bohu spíláno nebo je vzýván jako destruktivní síla. Překvapuje je to proto, že se naučili chápat Boha jako morální hodnotu, jako soudce a kárajícího otce.
Jenže v hlubině lidského podvědomí, uzavřeného symbolickými branami Strážních věží, se skrývá původní pojetí dvou principů: světla a tmy, jing a jang, zrození a smrti, růstu a rozkladu. Jazyk andělský a ďábelský mohou používat stejných slov. Záleží jen na člověku, kam sílu emocí, probuzených zaklínacími zpěvy nasměruje. Cožpak se mnozí lotři ve středověku zaníceně nemodlili k Bohu za zdar svých krvavých činů? A měli úspěch - pravda, jen dočasný, protože každý pohyb v čase se stáčí do kruhu a vyslaná energie se obloukem vrací. Vrací se dobro a stejnou cestou se k původci vrací zlo. V tom je vlastně jediný aspekt takzvané boží spravedlnosti.
Vymítání ďábla
Když vezmeme v úvahu, že v samých počátcích křesťanství hrálo důležitou úlohu sebevyjádření v extázi, pak nám bude mnohem jasnější poslání speciálně církevně školených vymítačů ďábla - exorcistů. Vlastně šlo o to, zamezit mezi věřícími mluvení andělskými hlasy, protože tato metoda je těžko ovladatelná a nelze ji spoutat do nějakého koryta. Pro církevní obřad byly přesně stanoveny zvukové vibrace, zaručující předem odhadnutelný výsledek. Proto byla i značná nevůle vůči tomu, aby mše probíhala v národních jazycích. Pochopitelně: modlitba v češtině má úplně jiné zvukové kvality, než v latině nebo dejme tomu v angličtině. Stejný obsah nezaručuje stejný výsledek. Rezonanční zvukové vlnění je pro kolektivní naladění mnohem důležitější než to, co se slovy doopravdy říká. Jestliže se s církve měl stát systém duchovního ovládání světa, musela lidi zbavit kontaktu s démonem (tohle slovo v doslovném významu znamená přeměňovatel, ničitel i obnovitel, původce změn). Jenže jak se zdá, pradávný jazyk andělů - či démonů - ( z něhož jsou odvozeny všechny současné pozemské jazyky) je hluboko zakódován v mysli každého člověka a v situaci, kdy je racionální myšlení utlumeno, je každý z nás schopen se na jeho zlomky rozpomenout.

Piercing jazyka

26. června 2007 v 8:42 | Heartless ArchAngel
Anatomie jazyka:
Jazyk je svalový orgán, který je tvořen 2 skupinami svalů. Uprostřed jazyka probíhá vazivová vrstva, na kterou se upínají svaly ovládající hybnost jazyka a naopak z ní vychází skupina svalů, jež mění tvar jazyka. Na povrchu jazyka je patrný většinou žlábek, který probíhá jeho středem a mnohdy i drobný důlek, který je optimálním místem pro umístění šperku. Krevní cévy, tj.tepny a žíly jsou umístěny po jeho bocích, patrné jsou zejména mohutnější žilní pleteně po obou stranách. Na povrchu jazyka jsou umístěny četné chuťové pohárky, takže piercing nevyvolává poruchu chuti. Na spodní straně jazyka kromě modravě prosvítajících žil je typická uzdička, tj. vazivový pruh ve středu jazyka, z obou stran je patrný vývod podčelistní slinné žlázy. V hloubi taktéž probíhají nervy. Tedy při správně umístěném piercingu by nemělo docházet k narušení krevního či nervového zásobení.

Umístění:
Je nutno provádět piercing na základě posouzení rozměrů a délky jazyka jednak při jeho normálním uložení v dutině ústní a dále pak při vyplazení a natažení. Umístění skrze či za tzv. přirozený oblouk je optimální z hlediska jídla a mluvení. Pokud je šperk umístěn příliš vpředu, může spodní kulička narážet oproti dásni, výsledkem čehož může být její podráždění či až atrofie (ztenčení). V případě umístění příliš vzadu může piercing vyvolávat extrémní otok a dále dráždit uzdičku. Uzdička - vazivový proužek probíhající podélně na spodině jazyka - je u různých lidí v různém stupni vyjádřena. Nemusí být vyjádřena prakticky vůbec, naopak může být delší, mnohdy je i zcela krátká a jazyk je tím pádem omezeně pohyblivý a obtížně lze vypláznout. Nelze tedy provádět piercing jazyka vždy. Existuje zcela nezbytná zásada, že pokud je uzdička přítomna, piercing musí být proveden buď před ní, či vedle ní! Zabráníme tak jizvení, ke kterému dochází drážděním uzdičky šperkem. Co se týče vlastního provedení piercingu, jsou používané 2 varianty, tj. vpich směrem shora dolů a naopak. Jehla většinou kopíruje svalová vlákna, která tvoří snopce a projíždí podél nich.

Typy šperků:
Nejužívanější jsou rovné kovové barbelly z chirurgické oceli, titanu apod. Průměr bývá od l,6mm až do 2,4 mm (14-10 ga). Někteří pierceři používají spiše než l,6mm barbelly silnější z důvodu méně snadnějšího poškození, či roztažení piercingu při hraní si s barbellou apod. Nicméně v naší zemi je rozměr l,6mm nejužívanější. Co se týče délky barbelly, opět je nutno se řídit skutečnými rozměry jazyka, nejčastější je 2Omm, ovšem škála je širší-od l8mm až do 25mm. Jako počáteční šperk je vzhledem k poměrně výraznému otoku, jež následuje, třeba použít vždy barbellu delší, s dostatečnou reservou, která se udává v průměru O,6cm. Taktéž se zpočátku používají větší kuličky. Někdy jsou použity i labrety a tzv. jazykové retainery, hlavně u těch, kteří chtějí svůj piercing skrývat - plochá část jej činí méně viditelným. Nejsou vhodné plastové sloupky z důvodu snadného poškození a možnosti vdechnutí. Taktéž akrylátové kuličky jsou náchylnější k poškození např. při jídle apod. Na trhu jsou k dispozici i další možnosti, např. silikonové okrasy, jež se navlékají na kuličky, dále kuličky s vsazenými kaménky, s materiálem, jež reaguje fluorescencí, či svítí při UV záření (diskotéky). Místo kuliček lze použít i např. členitější ozdoby, kytičky, sluníčka. Jelikož se piercing jazyka snadno roztahuje, jsou k dispozici i mohutné barbelly. Piercing jazyka může být i vícenásobný, tj. 2 či více barbell za sebou. Méně častými variantami je umístění mimo střední čáru - tzv.off centre, v tomto případě musí být při použití barbelly velmi pečlivě umístěný, z důvodu vyvarování se přerušení větších krevních cév. Nebezpečí náhodného kousnutí do spodní části šperku je zde větší. Piercing jazyka za použití kroužku a lokalizovaný na hrotu či na okrajích může být u spousty lidí úspěšný, ovšem většinou kroužky brání v jídle a mluvení, kroužky mohou odírat dásně, respektive na ně narážet. Průměr kroužku musí být větší, aby umožnil vznik otoku a menší je vsazen až po zhojení.

Co se týče provádění piercingu, obvykle je jazyk uchopen do speciálních kleští, jež jsou uzavřeny tehdy, když nehrozí poškození důležitých struktur a poté se provádí běžným způsobem vpich kanylou, či kov. jehlou. Zde bych chtěl zdůraznit, že zákrok je rychlý a bolestivost nepříliš výrazná a proto není vhodné používat anestetika, která jednak patří opravdu pouze do rukou lékaře, jsou pouze na lékařský předpis a mohou způsobit určité komplikace, neboť tím, že dochází k prudkému vstřebání, mohou záhy vyvolat alergické reakce, jejichž zvládnutí bez patřičného vybavení by mohlo býti problémem. Dále ovlivňují mj. i polykací reflex, a jelikož vlivem podráždění dochází ke zvýšené tvorbě slin, mohlo by dojít k zaskakování. Taktéž použití dalších prostředků, jako např. zmrazovacích sprayů není vhodné, jelikož jsou většinou určeny pouze k aplikaci na kůži při poraněních a ne na sliznice!



Hojení, jeho průběh a možné komplikace:
Správně provedený piercing by měl být proveden co nejkolměji k podélné ose jazyka. Jelikož vlivem nahromadění řídkého pojiva v okolí svalové tkáně jazyka dochází k následnému výraznému otoku, je třeba použít šperk dostatečných rozměrů. Otok mnohdy může dosáhnout až dvojnásobku normálního rozměru jazyka. Otok bývá výraznější u rozměrnějších jazyků (u mužů), čím více je umístěn vzadu, tím masivnější je i otok, částečně je reakce individuální. Udává se, že nejvýraznější bývá otok mezi 2-5 dnem po aplikaci, poté dochází k jeho postupnému zmenšování. Během otoku je třeba dodržovat určité zásady, jež budou uvedeny následně. Jazyk se stává napjatým, někdy lesklým a vyhlazeným, mnohdy se objeví bělavý či i jinak zbarvený povlak na povrchu. Někdy lze spatřit tkáňový mok, vytékající z ústí piercingu,ale většinou je slinami zlikvidován a netvoří se krusty, tak jako v jiných lokalizacích. Celkově doba hojení, pokud nedojde ke vstupu infekce, trvá cca 10-14 dní, tedy tento typ piercingu patří k rychle a dobře se hojícím. Jazyk je v prvních dnech hůře pohyblivý, dochází k prosáknutí zejména podčelistních slinných žláz a nadprodukci slin, jež nutí k častějšímu polykání. Během cca 5 dní tento příznak ustupuje. Chuťové pohárky v obl. kořene jazyka jsou napjaté a někdy mohou způsobovat pocity bodavého charakteru resp. až pálení. K dobrému hojení piercingu jazyka dochází vlivem protilátek a "ochranných faktorů" obsažených ve slinách (lysozym aj.), jež brání rozvoji infekce, není vhodné tyto přirozené obranné faktory organismu potlačovat např. nadměrným užitím desinfekčních prostředků.
Po několika dnech se začíná otok zmenšovat a většinou mezi 7-10.dnem po piercingu se dostává jazyk do původních rozměrů a původní barbella může být nahrazena definitivní kratší. Po zavedení šperku může docházet k určitým problémům. Pokud dojde k porušení uzdičky či je tato příliš mohutná, může vlivem velké kuličky docházet k jejímu dráždění a jizvení. Stejně tak v případě piercingu, který je příliš šikmý, může docházet k dráždění dásně spodní kuličkou a postupnému ústupu tkáně při trvalém tlaku. Obtíže většinou mizí po umístění kratší barbelly, či nahrazení spodní kuličky za menší či dokonce disk s oblými okraji. Extrémně zahnutý či křivý piercing - resp. piercing šikmý, kdy horní kulička je umístěna mnohem více vzadu než spodní východ, vyvolává nadměrné pnutí ve východech a následné prodloužené hojení či jizvení.
Dále může docházet k poškození zubů - buď přímo kousnutím do šperku a uštípnutím zubu, či při častém hraní může vyvolávat poškození skloviny. Při správně provedeném piercingu však rizika nebývají. Příležitostně se může objevit kolem jednoho či obou vývodů nahromadění bělavé či zarůžovělé zduřelé jizevnaté tkáně v průběhu hojení. Připomíná jakoby hrbolaté výrůstky obdobné barvy jako okolní tkáň. Toto může být vyvoláno různými mechanismy,např.:

-tlakem způsobeným hraním s barbellou v době hojení
-tlakem vyvolaným příliš dlouhou barbellou (pokládá se uvnitř úst)
-tlakem vyvolaným nevhodným umístěním piercingu-příliš šikmý a ne kolmý
-tření (frikce) oproti uzdičce
-nahromaděním plaků (zubní kámen)
-chemickým drážděním-vliv alkoholu,nadměrného užívání desinf. prostředků,kouření apod.

Tyto problémy většinou mizí po výměně barbelly za kratší. V krajním případě je nutno odstranit tyto útvary chirurgicky (cca 2x jsem provedl, ale byl jsem svědkem situace, kdy k ústupu došlo spontánně).


Tedy souhrnem lze říci, že správně provedený piercing se rychle hojí a nepůsobí nositeli obtíže. S klasickou zánětlivou komplikací, tj. silným prosáknutím, zarudnutím, překrvením,bolestivostí jazyka, sekrecí hnisavého výtoku (hustý žlutavý či zelenavý) z obl. vývodů, provázenou zvýšenou teplotou apod., kdy by bylo event. nutno použít ATB (šperk vhodné ponechat v piercingu jako drén), či kdy by bylo nutno dokonce odstranit šperk, jsem se ve své praxi nesetkal. Asi 2x jsem byl svědkem alergie na nikl obsažený ve šperku, jedenkrát záhy po několika dnech, podruhé u klientky, jež měla proveden piercing před lety jinde, což se projevovalo opětovným otokem jazyka a tvorbou zarudlých mapovitých ploch na povrchu. Záhy však příznaky ustoupily po výměně barbelly za jiný materiál.

Péče o piercing, co dělat a nedělat pro jeho zdárné zhojení:
Při péči o čerstvý piercing je vhodné dodržovat následující zásady:

- co se týče jídla - v počátečních dnech požívat pouze tekutou či kašovitou stravu, nedráždivého charakteru, tj.bez koření, pokrmy by měly být chladné, není vhodné požívat teplé či horké nápoje, nepít kávu, vystříhat se požívání alkoholu - zejména koncentrovaného. Vhodné je jíst jogurty, kaše, apod. Pokrmy, jež by mohly poranit jazyk (hranolky, chipsy) nejsou vhodné.

-po každém jídle je nutno vypláchnout si ústa čistou vychlazenou vodou, v prvních dnech lépe převařenou. Používání desinfekčních prostředků vzhledem k ochranné funkci mikroflory dutiny ústní a protilátek obsažených ve slinách není nutné, pokud se použije ústní voda, neměla by obsahovat alkohol a ředit by se měla max. na 1/4 koncentrace.

-velmi důležitou věcí pro zdárné hojení a zábranu otoku je posrkávání studené vody uchovávané v ledničce, či rozpouštění drobných kousků ledu opakovaně během dne v ústech, taktéž po ránu, kdy dochází ke zvýraznění otoku v důsledku horizontální polohy během spánku - tento postup je velmi efektní a důležitý.

-pokud pojídáte tužší sousta, je vhodné opatrně kousat, sousto posouvat vidličkou až ke stoličkám a šetřit tak pohyb jazyka, stejně jako omezit nadměrné mluvení, zpívání apod.

-je vhodné si normálně čistit zuby, taktéž v případě tvorby nánosu neboli plaku na barbele, rozumné je použití nového jemného kartáčku a očištění šperku.

-během hojení není vhodné odstraňovat barbellu z piercingu, kanálek se velice rychle zatáhne. I během vyhojení pieringu u některých osob dochází velice rychle, někdy i během 1 dne k zatažení piercingového kanálku.

-je vhodné každý den zkontrolovat dotažení závitů, aby nedošlo k vyšroubování a následnému polknutí či vdechnutí šperku.

-není vhodné po dobu piercingu si se šperkem hrát, kousat do něj apod., neboť to může vyústit k extrémní tvorbě jizevnaté tkáně.

-během fáze hojení není vhodné provozovat orogenitální sex a není vhodné líbání, nedávat nic špinavého do úst (nehty, tužky).

I po definitivním zhojení piercingu je vhodná pravidelná a trvale zvýšená hygiena a péče - pravidelně šperk čistit, přičemž je vhodné jej vyjmout z piercingu, odstranit plaky - zubní kámen, (možno vyvařit v octovém roztoku), možno měnit typy šperků (dnes jsou k dispozici různé typy - např. polokulovité plastové růžové koncovky, jež mohou umožnit piercing dobře skrýt v případě potřeby).



Rekapitulace:
Piercing jazyka patří nejoblíbenějším, častým, s rychlým provedením, mírnou citlivostí při aplikaci, dobrým hojením. Specifickou odlišností je vznik otoku, který v prvních dnech narůstá a tudíž vyžaduje použití rozměrnějšího šperku při prvotní aplikaci a následnou výměnu za definitivní po zhojení.
A tady fotka...

Kiss me!!

26. června 2007 v 8:25 | Heartless ArchAngel

Černí andělé 2

26. června 2007 v 8:01 | Heartless ArchAngel

Posedlost

25. června 2007 v 8:53 | Heartless ArchAngel
"Pro zjišťování skutečné posedlosti je třeba zkušenosti a znalostí. A není vždy posedlostí to, co se nám vyvoláním neobyčejných a podivuhodných zjevů jako posedlost jeví a zná. Člověk, který upadá do tranzu třetího, až k rozhraní čtvrtého stupně, může, jako démon či hypnolog a touž cestou, týmiž silami vyvolat neobyčejné jevy. ... Démon, chce-li kryje svůj záměr a vliv v jedněch a těchže projevech, takže není možno s určitostí říci, komu tyto jevy přisoudit, zda jemu či podvědomé činnosti citlivce samotného. Pravá posedlost je jev vzácný. Je možno ji (někdy) zřetelně rozpoznat tím, že z "ničeho" tvoří něco, jako příkladně se stalo v Illfurtu u dvou posedlých chlapců, z nichž starší trhal peří z těla jemu viditelné bytosti. Toto peří zde trvale zůstalo, komise je zkoumala a prohlásila, že je skutečné a že takové peří dosud nikdo neviděl." (B. Kafka)

Většina lidí, která jedná ve shodě s ďáblem, zdaleka nemusí být ďáblem posedlá. Zejména duševně nemocní dokáží imitovat ďábla ve svém cítění, myšlení, konání a někdy i zjevu a parapsychologických fenoménech. Chorobná představa je někdy tak silná, že se stává reálným obrazem, který je možné fotografovat. (Je pak bláznem člověk, který tvrdí, že takovýto "neexistujícíL útvar vidí?) Podstata i forma mnoha našich činů může být na principu podobnosti a synchronicity organických (složitých) systémů doslova ďábelská. Člověk jedná někdy natolik ve shodě s ďáblem, že jej vyléčí exorcista. Duše se chová jako posedlá a léčbou jakoby se "ďábla" zbavila. Jde vlastně o léčbu celého komplexu poruch jejich integrací na personalizovaný základ, na model v představivosti, který nechá exorcista či hypnotizér "odejít".

"Lidská duše v sobě chová neobyčejné schopnosti a síly, jak jsme se pokusy (B. Kafky) dostatečně přesvědčili.

Při posudcích těchto jevů si musíme dobře uvědomit následující:

Mezi námi žijí osoby velmi citlivé a citlivé osoby nemagnetické, lidé velmi slabé vůle, ti, kdož se oddávají snění a duševní prázdnotě, lidé hysteričtí, lidé málo uvědomělí v tom, že skutečně vědomě plně žijí, lidé trpící vlivem jednotlivců nebo svého okolí. Tyto osoby mají sklon k tomu, že jejich duše ve své prázdnotě ustupuje ze své vědomé činnosti do některé (úrovně) činnosti podvědomé. V této podvědomé činnosti vyvoláním postupné hloubky se rozum a vůle více či méně zatemňují, až skoro úplně, mizí. Řeknu-li takové osobě: ,Jsi strom, pes, nemluvně, kaztel, herec," klátí se, štěká, pláče, káže, zpívá či hraje. Podvědomá činnost přijme představu a působí v tom směru. Ve druhém, třetím vsupním podvědomí není vzpírání a rozumování: toto podvědomí přijme věc, představu a rozkaz tak, jak se mu podá. Duši v podvědomé činnosti chybí schopnost logického uvažování. Tato rozumová schopnost nastupuje pouze částečně ve čtvrtém stupni podvědomé činnosti a málokdy se dostavuje. Ustoupí-li duše z vědomé činnosti do některé činnosti vstupního podvědomí, démon, poznav ji, svůj vliv a moc ve směru hříchu neuplatňuje, neboť ví, že zde nic nezíská, jelikož člověk je za své činy a rozhodování tehdy vinen a zodpovědný, když se rozhoduje při plném, jasném rozumu a vůli.

Z neznalosti věci samé se mnoho přisuzovalo ďáblu. Vina byla v tom, že u vylíčených osob, citlivců, slabých vůlí atd. byly vyvolány zjevy i posedlost uměle a z nevědomosti se připisovaly ďáblu.

Duše lidská i v hlubokém vstupním podvědomí si jakýmsi vnitřním instinktem zachovává osobnost, ale nepoznává se v původnosti. Pro naše vědomé "já" se lidská osobnost, "já jsem", zhmotňuje odražením v esplanech. Ve vstupním podvědomí, zvláště ve třetím stupni hypnózy, tato spojitost s esplany skoro mizí a duše je vydána napospas představě a víře druhé osoby.

Často se stalo, že u citlivce byly pozorovány zvláštní jevy, které se tehdy nedaly přirozenou cestou vysvětlit, a proto se věřilo, že je zde projev ďábla. Tato představa ďábla a oslovování jej ménem "Satane" mohly vytvořit v duši citlivce proměnu v "ďábla". Tu duše v této své změněné osobě a ve své všestranné schopnosti zná z protonace vše, co se ďáblu připisuje, a sama pak již ze své síly a moci vše, co nás přivádí v úžas, vyvolává, způsobuje a vytváří.

Poněvadž neznáme stupně tělesné citlivosti jednotlivců a citlivost jejich duší, může takovou nebezpečnou představu vytvořit buď citlivec sám, nebo někdo z jeho okolí, od něhož ji telepatickou cestou podvědomé "já" převezme. Nastoupeným rozdvojením duše se pak toto nižší druhé "já" citlivcovo zosobní k ďábelskému projevu a kopíruje činnost, která se obvykle ďáblu přisuzuje."

Sám jsem často tyto jevy pokusy předváděl a tak dotvrzoval jejich přirozený vunik. Ukazoval jsem pokusem na chorobnou nakažlivost, jíž osoba "posedlá" strhuje k témuž projevu další citlivce.

I když sám člověk uvěří, že na něho nebo v něm působí ďábel, ač to není pravda, přijme tuto představu z esplan některý stupeň podvědomé činnosti, jehož "já" se zosobní za ďábla, a tak je člověk sám vinen a příčinou vyvolání neobyčejných jevů domnělé posedlosti.

Proto při poznání těchto vyvolaných i samovolných neobyčejných jevů je vždy dobře v posedlost Ďáblem vůbec nevěřit! Je však dobře podst "posedlému" svěcenou vodu, kříž apod. v pevné víře, že jsou zde vyvolány mimořádné schopnosti a podvědomé síly. Zůstane-li ctlivec v klidu a nerozzuří-li se (nesmíme porušení klidu očekávat, neboť i to by vyvolalo reakci), máme jistotu, že se tu projevují vzácné síly činnosti čtvrtého stupně podvědomí. Vyvolá-li se u citlivce posměch, zuřivost a nadávky, musíme se ještě vícekrát přesvědčovat pozorováním a zkoumáním, dokud nenabudeme jistoty o skutečně Ďábelské pravé posedlosti na rozdíl od posedlosti uměle vyvolané, neboť i chorobná představa ďábla ve třetím nižším podvědomí důsledně potírá a nenávidí posvěcené předměty.

Duše v podvědomí nemá rozumové schopnosti (částečně jen ve čtvrtém stupni ji má), a není-li vyvolána chorobná představa ďábla, přijme podání posvěcených věcí klidně a nevydráždí se ani tehdy, když za života (při vědomí mimo "posedlost") tyto věci nenáviděla, poněvadž ústupem duše do některé podvědomé činnosti spojení s esplany podle stupně, v jakém se nachází, mizí, čímž mizí i ono vědomí nenávisti.

Podráždí-li se posedlý, nesmíme usuzovat, že každé toto podráždění vyvolala rozumová bytost - zlý duch - nebo zavržená lidská duše. Vodítkem k rozpoznání skutečné posedlosti je žádost, aby nám posedlý se slovy: "Žehnám tě ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého." Rozumová činnost ďábelská, která stále nenávidí Boha, tato slova nevyřkne a nevyhoví, naopak se rozzuří. Při vyvolané chorobné posedlosti, kdy se rozum neuplatňuje, vzatá představa ďábla zosobněná ve svém "já" nezůstává trvale při trpném stavu duše a u citlivce se dá zbortit umluvením ho k tomuto požehnání tak, že nás po delším odporu konečně poslechne. Ďábel se pro takové požehnání umluvit nedá." (B. Kafka)

Páter Pius nedoporučoval nikomu utkat se s ďáblem bez modlitby a víry v boží pomoc

Benji

25. června 2007 v 8:42 | Heartless ArchAngel

sama..malá

25. června 2007 v 8:27 | Heartless ArchAngel